První zkáza symbolismu

8. dubna 2015 v 20:16 | Krabice s kvadratickým derby iracionality a palačinky! |  Slohohofki a magórie
Byl osamělý čtvrtek, ne, stál osamělý čtvrtek.. ne, stál osamělý muž a bylo to někdy jindy.
Tedy ten muž stál. Snad proto se zastavil, že byl unavený, možná, že nevěděl kam dál, a nebo stál prostě proto, že se nestačil zamyslet, proč vlastně.
Byl krásný den. Nad městem se vznášel zvířený letní prach, který zdvihali poletující holubi, lomozící automobily a spousty bot, které všechny někam šli.
Zadíval se na silnicí. Sledoval výmoly, které stále znovu uchvacovaly pneumatiky a zase je pouštěly. Pozoroval nohavice lidí, míhající se přes sebe. Poslouchal zvuky ždímané houby právě myjící výlohu. Díval se pod nohy na barevná zrnka písku na chodníku, na suché listí spadlé ze stranou stojící lípy. Na drobné větvičky s ošlapanou kůrou a olámanými pupeny. A poté si uvědomil, na co se to vlastně dívá. Všechen ten nepořádek a spadané klacíky před ním tvořily naprosto jednoznačný obraz. Pod jeho nohama byla na zemi dokonale vykreslena šipka. Chvíli si nebyl jist, zda se mu to jen nezdá, ale obraz byl tak výmluvný. ..
Nikdy nechodil do kostela, ač ho rodiče k takovému úkonu od malička nutili. Vždy zůstával neochvějně v opozici nadpřirozena, záhadných zjevení či znamení ze záhrobí. To vše pro něho byl pouze jednoznačný příklad lidské hlouposti a naivity, případně vyšinutí. Teď však musel přiznat, že náhoda možná není jediným hybatelem všeho. Takový jasný a hmatatelný důkaz mu připadal na dostatečné úrovni i pro něho.
Vidí tedy šipku. Nebo vlastně směr. A to ukázaný pouze a výhradně jemu. Nejen jemu, vždyť každý by se mohl v tuto chvíli sklonit a viděl by totéž. Jenže se neskloní.
Mužovo nitro bylo zasaženo vírou ve vlastní vyjímečnost. Dal se do kroku. S mírným mrazením za ušima se vydal směrem, jež mu byl zjeven. Vyšel z města.
Ušel skoro nějakou vzdálenost. Zpomalil a začal cítit, že se možná nechal unést. Zastavil se a rozhlížel. Váhal, nechtěl si přiznat vlastní hloupost. Náhle však jeho pohled utkvěl na stéblech trávy asi půl druhého metru před ním. Zachvátilo jej nové, prudké nadšení. Stejně jasně jako předtím, uvíděl z trávy a stínu vytvořenou dokonalou geometrickou šipku. Už neváhal, s radostnou myslí a důvěrou vyrazil dál.
A stejně tak ještě mnohokrát. Byl si jist, že je veden. Byl si jist, že vidí a rozumí. Šel a snad to zprvu byla hra, avšak nyní věděl, že je to poslání.
Cesta, kterou byl veden se mu vždy zdála jako ta nejlepší možná, jediná ze všech cest. Nikdy se neodchýlil, když měl změnit směr, vždy uviděl jasné znamení skryté v kůře stromu, křížení stínů, nebo hromadě šišek. Byla skrytá, avšak nespochybnitelná.
Tak už ani nemusil dávat mnoho pozor na cestu, raději přemítal, kamže ho asi má přivést...
Nezpozoroval však, že ho přivedla na okraj lomu, ani, že se blíží k okraji. Jen lehce zaznamenal, že ztratil půdu pod nohama. Bylo to tak rychlé a nečekané.

Ležel ještě omámen nadprahovoubolestí, z hlavy se mu řinulo lepkavé teplo. Přes temné skvrny, které se mu začínaly rozestírat v pohledu ještě tázavě vzhlédl vzhůru. Nad ním se tyčila sutunatá stěna lomu a v jejích tvarech a kamenech spatřil jednoznačný obrovský, kamenitý usmívající se obličej. Ach, věděl. Takže tak je to všechno správné. A byl veselý, a veselý nebyl...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ScaSha ScaSha | E-mail | 18. dubna 2015 v 20:36 | Reagovat

... Píšeš krásně. Poněkud vražedně.

2 ScaSha ScaSha | E-mail | 18. dubna 2015 v 20:43 | Reagovat

Ech... Přinejmenším co se týče slohohofek ^^

3 zpravicqy zpravicqy | Web | 18. dubna 2015 v 22:35 | Reagovat

[1]: Děkuji/jeme. Nepsal jsem to já. Což asi nikomu moc neřekne, když mě nikdo nezná. Zveřejnil jsem to jedné (jiné) osobě. Asi jsem to měl napsat dříve... ale komentáře ji určitě potěší. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama